Nemohla jsem už dál takhle žít, protože jsem přestávala cítit jakoukoliv lásku, něhu a dokonce i bezpečí. Měl jsi být vedle mě jak v tom dobrém, tak i v tom zlém. Měli jsme všechno zvládnout spolu a společně se nad všechno povznést. Tolik jsi mi nasliboval a pak jsi stejně v těch nejhorších chvílích utekl a nechal mě na všechno samotnou. Žena vydrží opravdu hodně, ale musí mít stále pocit, že se má o koho opřít a koho obejmout, když už ty břemena neutáhne sama.
Zrada bolí ze všeho nejvíc, zejména pokud se jedná o ty, do kterých člověk vloží nejvíce důvěry, energie a lásky. Proč jsi mi to udělal? Měla bych se ptát. Ale vnitřních rozhovorů bylo dost. Je načase už konečně najít mír a oprostit se od všeho toho stresu a smutku. Bylo toho prostě dost. Někdy bolí mnohem víc, když se člověk drží, než když najde odvahu a konečně se pustí.
Cesta ke svobodě není vždycky lehká, je velice trnitá, zdlouhavá a bolestivá, ale výsledek stojí za to. Možná ještě nejsem na cílové čáře, ale každým dnem se k ní blížím a jakmile se tam dostanu, tak už bude mezi námi definitivní konec. Jak se říká: Každý člověk je v našem životě jakýmsi učitelem. Na náhody opravdu nevěřím, je to něco, čím jsem si musela projít, abych konečně našla svobodu a mohla žít spokojeně už jenom tak, jaká prostě jsem.
„Odpuštění není projevem slabosti. Myslím, že je to spíš přítomnost sebelásky, kdy si začnete vážit sami sebe.“
Autor: Michaela K.
