Přiznat si, že nás někdo nemusí, není příjemné. Ještě těžší je smířit se s tím, že se podobná situace opakuje znovu a znovu. Možná ses už několikrát ocitla mezi ženami, které se k tobě od první chvíle chovaly chladně, přestože jsi jim nikdy vědomě nic neudělala. Usmála ses na ně, snažila ses být milá, zapojit se do hovoru nebo navázat přátelskou atmosféru, ale místo toho jsi cítila zvláštní napětí, které sis nedokázala vysvětlit.
Možná to znáš. Přijdeš do nové práce, na oslavu nebo mezi partnerovy přátele a po několika minutách máš nepříjemný pocit, že tě některé ženy pozorují jinak než ostatní. Neřeknou nic otevřeně, ale jejich pohledy, poznámky nebo chování ti napovídají, že si k tobě vytvořily odstup ještě dřív, než tě vůbec poznaly. Možná ses sama sebe ptala, jestli jsi někde neudělala chybu, nebo jestli jsi neřekla něco nevhodného.
Pravda ale bývá mnohem složitější. Ne každá žena, která tě nemůže vystát, k tomu má skutečný důvod. Někdy za tím stojí závist, jindy vlastní nejistota, bolest z minulosti nebo pocit ohrožení, který si ani sama nedokáže vysvětlit. Často nejde o to, jaká skutečně jsi, ale o to, co v druhých lidech svou přítomností probouzíš.
Právě proto jsme dali dohromady devět nejčastějších důvodů, proč si některé ženy vytvoří k jiné ženě odpor. A možná při jejich čtení zjistíš, že problém nebyl nikdy v tobě.
1. Připomínáš jim všechno, co samy na sobě nemají rády
Na první pohled to nemusí být vůbec zřejmé. Možná jsi nikdy nikoho nechtěla provokovat ani dokazovat, že jsi lepší než ostatní. Přesto se najdou ženy, které v tvé společnosti cítí zvláštní neklid. Ne proto, že bys byla arogantní nebo nepříjemná, ale proto, že jim svou přítomností připomínáš něco, co samy na sobě dlouhodobě nemají rády. Někdy stačí, že se umíš usmát, působíš vyrovnaně nebo si věříš víc, než si věří ony. To všechno může nechtěně otevřít jejich vlastní nejistoty, o kterých by nejraději vůbec nepřemýšlely.
Možná to znáš. Přijdeš na rodinnou oslavu nebo firemní večírek a jednoduše se bavíš s lidmi kolem sebe. Nepředvádíš se, nechceš být středem pozornosti a jen si užíváš příjemný večer. Přesto si všimneš jedné ženy, která tě téměř celou dobu sleduje. Když se někdo zasměje tvému vtipu, jen se pousměje a odvrátí pohled. Když tě někdo pochválí za nové šaty nebo účes, okamžitě pronese poznámku typu: „No jo, někomu se to lehce nosí.“ V tu chvíli tě napadne: „Udělala jsem jí něco? Nebo jí vadí už jen to, že jsem tady?“ Začneš přemýšlet, jestli jsi někde neudělala chybu, přestože jsi se celý večer chovala stejně jako ke komukoli jinému.
Podobná situace může nastat i v práci. Nadřízený pochválí tvůj nápad nebo poděkuje za dobře odvedenou práci. Ostatní kolegové ti pogratulují, ale jedna kolegyně od té chvíle změní své chování. Přestane s tebou chodit na oběd, odpovídá jednoslovně a mezi řečí začne naznačovat, že jsi měla jen štěstí nebo že ses uměla správně zviditelnit. Možná ses sama sebe ptala: „Opravdu si myslí, že jsem jí chtěla něco sebrat? Vždyť jsem jen dělala svou práci.“ Jenže právě tehdy se ukáže, že problém často neleží ve tvém úspěchu, ale v tom, jak se vedle něj cítí ona.
Mnoho žen si tím prošlo. Žena, která dlouhodobě bojuje se svým sebevědomím, může velmi těžko snášet někoho, kdo působí klidně, přirozeně a spokojeně. Pokud není šťastná ve svém vztahu, může ji bolet pohled na ženu, která se s partnerem směje a cítí se vedle něj bezpečně. Pokud sama nevěří své přitažlivosti, začne si podvědomě porovnávat každou maličkost – postavu, vlasy, oblečení, způsob vystupování i to, jak na tebe reagují muži. Ty přitom nemusíš dělat vůbec nic. Stačí, že existuješ taková, jaká jsi.
Nejtěžší na celé situaci je, že si podobné chování často začneš vyčítat sama. Možná sis začala říkat, že bys měla být méně výrazná, méně mluvit nebo se tolik neusmívat, aby ses někoho nedotkla. Možná ses přistihla, že záměrně ustupuješ do pozadí jen proto, aby kolem tebe byl klid. Jenže tím problém nezmizí. Žena, která v sobě nosí vlastní nejistotu, si totiž vždy najde důvod, proč jí budeš vadit. Na první pohled to nemusí být zřejmé, ale často nejsi příčinou jejího nepříjemného chování. Jsi jen zrcadlem toho, co si sama o sobě nechce přiznat, a právě proto tě může mít problém vystát, i když jsi jí nikdy vědomě neublížila.
2. Muži si tě všímají víc, než by chtěly
Možná to zní povrchně, ale mezi ženami bývá právě pozornost mužů jedním z nejčastějších důvodů skrytého napětí. Nejde přitom o to, že bys flirtovala nebo se snažila být za každou cenu středem pozornosti. Někdy úplně stačí, že se na tebe lidé přirozeně usmívají, rádi si s tebou povídají nebo tě vnímají jako sympatickou ženu. To může v některých ženách vyvolat pocit ohrožení, i když k tomu ve skutečnosti nemají žádný důvod.
Možná jsi to sama zažila. Sedíš s kamarádkami v restauraci a číšník se při objednávce několikrát obrátí právě na tebe. Usměje se, prohodí krátký vtip a popřeje ti hezký večer. Tobě to přijde jako obyčejná zdvořilost, ale cestou domů jedna z kamarádek utrousí poznámku: „Ty musíš být pořád středem pozornosti, viď?“ Zůstaneš zaskočená. Celý večer ses chovala úplně stejně jako ostatní a vůbec tě nenapadlo, že by někdo mohl obyčejnou komunikaci vnímat jako soupeření.
Podobná situace může nastat i na oslavě nebo firemním večírku. Partner jedné ženy se tě zeptá na práci, společné známé nebo dovolenou. Bavíte se několik minut, zatímco ostatní diskutují vedle vás. Najednou si všimneš, že jeho partnerka zmlkne, začne být odtažitá a po zbytek večera se na tebe téměř nepodívá. Později se dozvíš, že o tobě řekla, že se ráda předvádíš nebo že očividně potřebuješ mužskou pozornost. V tu chvíli si možná začneš v duchu opakovat: „Vždyť jsem si jen normálně povídala. Copak jsem udělala něco špatně?“ Právě tehdy se ukáže, jak snadno může nejistota překroutit úplně běžnou situaci.
Mnoho žen si tím prošlo. Pokud má některá žena strach, že o partnera přijde, začne být citlivá na každou jinou ženu, kterou její muž vnímá jako sympatickou. Nezáleží na tom, jestli jsi zadaná, šťastně vdaná nebo o jeho pozornost vůbec nestojíš. V její hlavě se může rozběhnout úplně jiný příběh. Začne si všímat každého pohledu, každého úsměvu i každé věty a postupně sama sebe přesvědčí, že mezi vámi musí být něco víc. Ve skutečnosti se ale často bojí především toho, že není dost dobrá nebo že jednou nebude stačit.
Možná ses kvůli podobným zkušenostem začala schválně držet stranou. Přestala ses dívat lidem do očí, omezila jsi rozhovory s cizími muži nebo sis dávala pozor, aby ses náhodou na nikoho neusmála příliš dlouho. Jenže člověk nemůže celý život kontrolovat každý svůj pohled nebo každou větu jen proto, aby se někdo jiný necítil ohrožený. Na první pohled to nemusí být zřejmé, ale skutečný problém často neleží v tom, jak se chováš ty. Leží v nejistotě ženy, která se vedle tebe bojí, že by mohla o něco přijít, přestože jí ve skutečnosti nic nebereš.
3. Nehledáš jejich schválení
Na první pohled to může znít zvláštně, ale právě ženy, které nepůsobí zoufale po uznání druhých, bývají pro některé okolí překvapivě nepříjemné. Ne proto, že by byly namyšlené, ale proto, že si dovolí být samy sebou. Neomlouvají se za každý svůj názor, nemusí se neustále zavděčovat a nemají potřebu každou chvíli zjišťovat, jestli je mají ostatní rádi. A právě to může v některých ženách vyvolat pocit, že jsou odměřené nebo povýšené, i když je skutečnost úplně jiná.
Možná to znáš. Sedíš s partou žen u kávy a řeší se, kam společně vyrazíte o víkendu. Většina přikyvuje prvnímu návrhu jen proto, aby nevznikl konflikt, ale ty klidně řekneš, že by sis raději vybrala něco jiného. Nezvyšuješ hlas, nikoho neurážíš ani se nesnažíš prosadit za každou cenu. Jen vyjádříš svůj názor. Přesto si všimneš, že se atmosféra trochu změní. Jedna žena protočí oči, druhá utrousí něco ve stylu: „Ty musíš mít vždycky poslední slovo.“ Přitom sis jen dovolila říct, co si opravdu myslíš.
Podobná situace může nastat i v práci. Kolegyně si mezi sebou pravidelně stěžují na šéfa, ale když přijde na poradu, všechny mlčí. Ty se slušně ozveš a navrhneš řešení problému, který trápí celý tým. Nadřízený tvůj návrh přijme a poděkuje ti. Místo podpory ale po poradě zaslechneš poznámku, že se umíš dobře zviditelnit nebo že se ráda předvádíš. Možná ses sama sebe ptala: „Copak je špatně na tom říct svůj názor nahlas?“ Jenže právě tehdy se ukáže rozdíl mezi zdravým sebevědomím a potřebou neustále hledat souhlas ostatních.
Mnoho žen si tím prošlo. Pokud je někdo zvyklý přizpůsobovat se okolí, aby byl oblíbený, může vedle sebevědomější ženy cítit zvláštní neklid. Podvědomě si začne říkat: „Jak to, že se nebojí říct, co si myslí? Jak to, že jí nevadí, když s ní někdo nesouhlasí?“ Místo obdivu se ale někdy objeví odpor. Je totiž jednodušší označit druhou ženu za namyšlenou než si přiznat, že bychom sami chtěli mít stejnou odvahu.
Možná ses přistihla, že ses kvůli podobným reakcím začala měnit. Než něco řekneš, několikrát si to rozmyslíš. Raději souhlasíš s ostatními, i když uvnitř cítíš opak. Po návratu domů si v hlavě přehráváš celý rozhovor a říkáš si: „Neměla jsem raději mlčet? Nebyla jsem moc výrazná?“ Jenže dlouhodobé potlačování vlastní osobnosti vede jen k tomu, že začneš ztrácet samu sebe. Žena, která nepotřebuje souhlas všech kolem sebe, totiž nepůsobí silně proto, že by chtěla někoho převyšovat. Působí silně proto, že už dávno pochopila, že se nemůže zavděčit úplně každému. A právě to bývá pro některé ženy překvapivě těžké přijmout.
4. Umíš být šťastná sama se sebou
Na první pohled to může znít jako samozřejmost. Vždyť přece každá žena chce být spokojená sama se sebou. Jenže ve skutečnosti je to mnohem složitější. Žena, která nepotřebuje neustálé potvrzení od okolí, dokáže být sama, umí si užít svůj život a nepůsobí zoufale, bývá pro některé ostatní překvapivě nepříjemná. Ne proto, že by jim něco udělala, ale protože jim připomíná, po čem samy dlouho touží.
Možná to znáš. Po rozchodu ses rozhodla, že nebudeš za každou cenu hledat nový vztah. Začala ses věnovat svým koníčkům, vyrazila jsi na víkend s kamarádkou, přihlásila ses na cvičení nebo sis jen konečně dovolila dělat věci, které jsi dlouho odkládala. Když ses po několika měsících objevila mezi známými, místo očekávaného smutku z tebe vyzařoval klid. Některé ženy tě objaly a měly z tebe radost. Jiné se ale začaly vyptávat způsobem, který působil zvláštně. „Ty už někoho máš?“ „A opravdu jsi sama?“ „To tě to nebaví být bez chlapa?“ Možná sis v duchu říkala: „Proč jim tolik vadí, že jsem konečně spokojená?“
Podobnou situaci můžeš zažít i tehdy, když si umíš užívat obyčejné chvíle bez toho, aby ses někomu neustále zpovídala. Vyrazíš sama na kávu, do kina nebo na výlet. Sdílíš fotku západu slunce nebo pěkného místa a místo přání hezkého dne přijde jízlivá poznámka: „Ty se máš. Ty si pořád jen užíváš.“ Nebo: „Počkej, až přijde skutečný život.“ V tu chvíli tě možná zamrzí, že se někdo nedokáže radovat spolu s tebou. Přitom jsi nikomu nic neukázala proto, abys vzbuzovala závist. Jen ses podělila o obyčejný okamžik, který ti udělal radost.
Mnoho žen si tím prošlo. Pokud je někdo přesvědčený, že štěstí závisí jen na partnerovi, pozornosti okolí nebo neustálém uznání, může vedle ženy, která působí spokojeně sama se sebou, cítit zvláštní prázdnotu. Místo aby si řekl, že by na sobě chtěl také zapracovat, začne hledat chyby na té druhé. Označí ji za nafoukanou, sobeckou nebo namyšlenou. Ve skutečnosti ale často nejde o ni. Jde o bolest z vlastního života, kterou je mnohem jednodušší schovat za kritiku někoho jiného.
Možná ses kvůli podobným reakcím přistihla, že své radosti přestáváš sdílet. Když se ti něco povede, raději o tom nemluvíš. Když dostaneš krásnou kytici, necháš si ji doma a žádnou fotku nepřidáš. Když odjedeš na vysněnou dovolenou, přemýšlíš, jestli ji vůbec ukázat ostatním. V hlavě se ti možná honí myšlenka: „Nechci, aby si někdo myslel, že se vytahuju.“ Jenže skutečné štěstí není něco, za co by ses měla omlouvat. Žena, která našla klid sama v sobě, totiž neubírá štěstí ostatním. Jen připomíná, že je možné žít spokojený život i bez neustálého dokazování vlastní hodnoty. A právě to může být pro některé ženy překvapivě těžké přijmout.
5. Nenecháš si všechno líbit
Ne každá žena očekává, že s ní budeš za každou cenu souhlasit. Některé ale velmi těžko nesou, když narazí na někoho, kdo si umí nastavit zdravé hranice. Nejde o hádky ani o potřebu mít vždy pravdu. Jde o to, že se nenecháš využívat, manipulovat ani neustále ustupovat jen proto, aby byl kolem tebe klid. A právě to může některým ženám vadit víc, než by sis myslela.
Možná to znáš. Máš kamarádku, která se ti ozve vždy jen tehdy, když něco potřebuje. Jednou chce odvézt autem, podruhé pohlídat děti, potřetí si přijde postěžovat na partnera. Ty jsi jí dlouhé měsíce ochotně pomáhala, protože sis říkala, že přátelství je přece o vzájemné podpoře. Jenže když jsi jednou sama potřebovala pomoc, měla najednou spoustu výmluv. Právě tehdy ses rozhodla, že už nechceš být tou, která neustále dává a nic nedostává zpátky. Když ses příště slušně omluvila, že tentokrát opravdu nemůžeš, její reakce tě překvapila. Urazila se, přestala se ozývat a mezi společnými známými začala naznačovat, že ses změnila a myslíš jen na sebe.
Podobná situace může nastat i v práci. Kolegyně pravidelně nechává část svých úkolů na ostatních a spoléhá na to, že je za ni někdo dokončí. Dlouhou dobu ses snažila vycházet vstříc, protože jsi nechtěla kazit vztahy na pracovišti. Jenže jednoho dne už toho bylo příliš. Klidně a slušně jsi řekla, že tentokrát si svou práci musí dokončit sama. Místo pochopení přišla studená atmosféra, ironické poznámky a pohledy, ze kterých bylo jasné, že jsi právě přestala být „ta hodná“. Možná ses cestou domů ptala sama sebe: „Neměla jsem jí raději pomoct? Nejsem zbytečně tvrdá?“ Ve skutečnosti jsi jen poprvé chránila svůj čas a svou energii.
Mnoho žen si tím prošlo. Pokud je někdo zvyklý, že mu okolí ustupuje, bere odmítnutí jako osobní útok. Nevidí zdravou hranici, ale neposlušnost. Najednou začne tvrdit, že ses změnila, že už nejsi tak milá jako dřív nebo že ti stouplo sebevědomí do hlavy. Přitom se nezměnila tvoje povaha. Změnilo se jen to, že ses přestala bát říkat „ne“. A právě to bývá pro lidi, kteří byli zvyklí tě využívat, velmi nepříjemné.
Možná ses přistihla, že po podobných situacích cítíš výčitky. Ležíš večer v posteli a přehráváš si celý rozhovor. V hlavě ti běží myšlenky: „Neměla jsem být vstřícnější? Co když jsem ji zranila? Co když si teď všichni myslí, že jsem sobecká?“ Jenže právě tehdy je dobré si připomenout jednu důležitou věc. Lidé, kterým vadí tvoje zdravé hranice, často nemilují tebe. Milují jen to, že jsi jim dříve dovolila dělat si s tebou, co chtěli. A když o tuto možnost přijdou, nezlobí se na tvoji změnu. Zlobí se na to, že už nad tebou nemají stejnou kontrolu jako dřív.
6. Nehraješ ženské hry a pomluvy
Na první pohled se může zdát, že pomluvy jsou jen nevinnou součástí ženských kolektivů. Jenže mnoho žen dobře ví, jak dokážou zničit přátelství, vztahy i atmosféru na pracovišti. Pokud se podobných her odmítáš účastnit, můžeš se překvapivě stát terčem právě těch, které je samy rozehrávají. Ne proto, že bys byla problémová, ale proto, že se nedáš snadno vtáhnout do jejich světa.
Možná to znáš. Sedíš s několika kolegyněmi během obědové pauzy a jedna z nich začne rozebírat ženu, která zrovna není přítomná. Nejprve jde o nenápadné poznámky o jejím oblečení, potom o její vztah a nakonec se přidají další. Všechny se smějí a čekají, že také něco přidáš. Ty ale jen řekneš, že ji vlastně moc neznáš, nebo změníš téma. V místnosti se na okamžik rozhostí ticho. Možná sis v duchu říkala: „Nechci o nikom mluvit za zády. Kdyby tu byla, asi by jí to nebylo příjemné.“ Jenže právě tím ses nechtěně odlišila od ostatních.
Podobná situace může nastat i mezi kamarádkami. Jedna z nich ti začne posílat zprávy o společné známé. Rozebírá její vztah, vzhled i to, že prý zase něco pokazila. Čeká, že budeš souhlasit a přidáš vlastní názor. Ty ale odpovíš, že nevíš, jak to skutečně bylo, nebo že bys nerada soudila člověka, který se nemůže bránit. Od té chvíle si všimneš změny. Zpráv ubývá, přestávají tě zvát na společná posezení a najednou máš pocit, že se něco děje. Možná ses sama sebe ptala: „Copak jsem udělala špatně? Jen jsem nechtěla pomlouvat.“ Právě tehdy se ukáže, že některá přátelství stojí hlavně na společném hledání chyb u druhých.
Mnoho žen si tím prošlo. Pokud někdo buduje vztahy na drbech a intrikách, potřebuje kolem sebe lidi, kteří jeho chování potvrzují. Když narazí na ženu, která odmítne přikyvovat nebo šířit cizí tajemství, začne ji vnímat jako hrozbu. Neví totiž, jestli bude mlčet i tehdy, až se pomluvy otočí proti ní. A protože podobní lidé často přemýšlejí podle sebe, začnou být opatrní nebo nepřátelští. Někdy dokonce udělají přesně to, čeho ses nechtěla účastnit – začnou pomlouvat právě tebe.
Možná ses přistihla, že tě podobné situace mrzí. Chtěla jsi mít dobré vztahy, být součástí kolektivu a cítit se mezi ženami příjemně. Místo toho ses ocitla stranou jen proto, že ses odmítla zapojit do něčeho, co nebylo správné. V hlavě ti možná běželo: „Neměla jsem raději něco říct, aby byl klid?“ Jenže skutečné přátelství nevzniká na tom, že společně shazujete ostatní. Vzniká na důvěře, respektu a pocitu bezpečí. Žena, která nepotřebuje ponižovat jiné, aby se cítila lépe, může některým lidem připadat nepohodlná. Ve skutečnosti ale jen ukazuje, že si váží nejen sama sebe, ale i těch, kteří zrovna nejsou v místnosti a nemohou se bránit.
7. Nepředstíráš něco, čím nejsi
Na první pohled se může zdát, že upřímnost lidé vždy ocení. Ve skutečnosti ale není každému příjemná. Žena, která si na nic nehraje, nepřetvařuje se a nemění svou osobnost podle toho, s kým právě mluví, může v některých ženách vyvolávat zvláštní neklid. Ne proto, že by byla nepříjemná, ale proto, že vedle ní mnohem víc vynikne každá přetvářka, faleš nebo potřeba zalíbit se úplně všem.
Možná to znáš. Sejdeš se s partou známých a jedna žena se chová úplně jinak ke každému člověku. Před jednou kamarádkou ji slyšíš pomlouvat společnou známou, ale sotva tato žena přijde ke stolu, najednou ji objímá a říká jí, jak jí to sluší. Tobě je takové chování nepříjemné, a proto se do podobných scén nezapojuješ. Neusmíváš se falešně, nesouhlasíš jen proto, aby byl klid, a nikoho nepomlouváš do očí ani za zády. Právě tím ale začneš některým ženám vadit. Vědí totiž, že od tebe nikdy neuslyší falešnou pochvalu ani souhlas jen ze slušnosti.
Podobnou situaci můžeš zažít i v práci. Kolegyně se před šéfem tváří jako nejlepší kamarádky, ale jakmile odejde z kanceláře, okamžitě si z něj dělají legraci. Ty se podobných rozhovorů neúčastníš. Když se tě někdo zeptá na názor, odpovíš slušně, ale stejně bez přetvářky jako před chvílí jemu do očí. Možná ses sama sebe ptala: „Proč jim tolik vadí, že se chovám pořád stejně?“ Jenže právě tehdy se ukáže, že opravdovost bývá pro lidi, kteří nosí několik různých masek, velmi nepříjemná.
Mnoho žen si tím prošlo. Pokud někdo celý život přemýšlí nad tím, co má říct, aby se zavděčil, může vedle přirozené ženy cítit zvláštní napětí. Přemýšlí, jestli ho ostatní přijmou, jestli řekl správnou větu nebo jestli působí dost zajímavě. Ty přitom jednoduše mluvíš tak, jak to cítíš. Nemáš potřebu se přetvařovat ani hrát roli, která ti není vlastní. A právě to může v některých ženách vyvolat pocit, že jsi příliš sebejistá nebo že se nad ně povyšuješ, přestože ve skutečnosti jen nechceš žít ve lži.
Možná ses kvůli podobným zkušenostem několikrát přistihla, že přemýšlíš, jestli by nebylo jednodušší trochu se změnit. Usmát se, když se ti nechce. Souhlasit, i když máš jiný názor. Říct někomu kompliment jen proto, že se to očekává. Pak se ale podíváš do zrcadla a uvědomíš si, že bys postupně přestávala poznávat sama sebe. Skutečná autenticita totiž není o tom být za každou cenu jiná než ostatní. Je o tom nebát se být sama sebou. A právě ženy, které svůj život staví hlavně na dojmu a přetvářce, mohou mít s takovou opravdovostí největší problém.
8. Nezávidíš jim a nesoutěžíš s nimi
Možná to zní zvláštně, ale některé ženy jsou natolik zvyklé na neustálé porovnávání, že vůbec nevědí, jak vypadá vztah bez soupeření. Každá nová kabelka, povýšení v práci, dovolená nebo pochvala od partnera se pro ně stává pomyslným závodem. Když pak potkají ženu, která nemá potřebu nikoho překonávat, mohou být nejprve zmatené a později dokonce podezíravé. Nechápou totiž, že někdo může druhému člověku upřímně přát úspěch, aniž by se přitom cítil méněcenný.
Možná to znáš. Kamarádka ti s nadšením oznámí, že ji partner požádal o ruku. Obejmeš ji, upřímně jí pogratuluješ a raduješ se spolu s ní. Ani tě nenapadne přemýšlet nad tím, proč se to nestalo zrovna tobě nebo jestli má hezčí prsten. Jenže o několik týdnů později se něco podaří tobě. Dostaneš vysněnou práci nebo si splníš dlouho odkládaný sen. Místo stejné radosti přijde ticho. Nebo jen stručné: „Tak to máš štěstí.“ V tu chvíli si možná začneš říkat: „Já jsem jí to přála z celého srdce. Proč ona nedokáže udělat totéž pro mě?“
Podobná situace se může odehrát i v běžném životě. Sedíte s několika ženami u kávy a jedna z nich ukazuje fotografie z dovolené. Ty ji pochválíš, vyptáváš se na zážitky a je vidět, že tě její radost opravdu těší. Když o několik měsíců později vyprávíš o svém výletu ty, atmosféra je úplně jiná. Někdo změní téma, jiná žena poznamená, že dnes už cestuje každý, a další začne vysvětlovat, že ona by za takovou dovolenou peníze nikdy neutratila. Možná ses přistihla, že tě to zamrzelo mnohem víc, než sis chtěla připustit. Nešlo přece o závod. Jen ses chtěla podělit o hezký zážitek.
Mnoho žen si tím prošlo. Lidé, kteří celý život srovnávají sebe i ostatní, mají problém uvěřit, že někdo jiný to dělá jinak. Když jim upřímně pogratuluješ nebo je podpoříš, mohou si dokonce myslet, že něco hraješ. A když se později daří tobě, mají pocit, že teď je řada na nich, aby ti ukázaly, že nejsi výjimečná. Ve skutečnosti ale nebojují s tebou. Bojují se svým vlastním pocitem, že hodnota člověka závisí na tom, jestli je lepší než ostatní.
Možná právě teď přemýšlíš, proč některé ženy nedokážou jednoduše říct: „Mám z tebe radost.“ Odpověď bývá bolestivá. Pokud člověk sám sebe neustále porovnává s okolím, cizí úspěch v něm často vyvolává pocit vlastní prohry. Ty přitom nemusíš nikoho porážet ani dokazovat, že jsi lepší. Stačí, že žiješ svůj život a raduješ se z toho, co se ti podařilo. A právě to může být pro ženy, které vidí svět jako nekonečnou soutěž, mnohem větší výzvou, než si většina lidí vůbec dokáže představit.
9. Připomínáš jim ženu, kterou by samy chtěly být
Možná je to ten nejtěžší důvod ze všech, protože se o něm téměř nemluví. Ne každá žena, která tě nemůže vystát, tě skutečně nenávidí. Někdy jí ve skutečnosti vadí pocit, který v ní vyvoláváš. Když tě vidí, připomene si všechno, co chtěla ve svém životě změnit, ale nikdy k tomu nenašla odvahu. Nejde jen o vzhled nebo peníze. Může to být tvoje sebevědomí, klid, způsob, jakým mluvíš s lidmi, nebo to, že ses dokázala postavit na vlastní nohy. A právě to bývá někdy mnohem bolestivější než jakákoli závist.
Možná to znáš. Potkáš bývalou spolužačku, kterou jsi několik let neviděla. Usměješ se na ni, obejmeš ji a začneš se vyptávat, jak se jí daří. Zpočátku je milá, ale během rozhovoru začne nenápadně zlehčovat všechno, co řekneš. Když zmíníš, že tě práce baví, odpoví, že dnes se za úspěch vydává kdeco. Když řekneš, že ses po těžkém rozchodu konečně cítíš šťastná, pronese něco o tom, že každý na sociálních sítích stejně jen předstírá dokonalý život. Cestou domů si možná říkáš: „Proč měla potřebu shodit úplně všechno, co jsem řekla? Vždyť jsme si nic neudělaly.“
Podobná situace může nastat i v rodině. Začneš se více věnovat sama sobě, změníš práci, zhubneš nebo konečně odejdeš z toxického vztahu. Místo podpory ale přijde poznámka: „Stejně ti to dlouho nevydrží.“ Nebo: „Počkej, ono tě to přejde.“ Možná ses přistihla, že tě taková slova zasáhla mnohem víc než kritika od cizích lidí. Vždyť právě od blízkých jsi čekala radost a povzbuzení. Místo toho jsi měla pocit, jako by některým lidem bylo příjemnější vidět tě nešťastnou než spokojenou.
Mnoho žen si tím prošlo. Když někdo dlouhé roky odkládá vlastní sny, bojí se změny nebo zůstává ve vztahu, ve kterém není šťastný, může být pohled na ženu, která se odhodlala udělat krok vpřed, velmi bolestivý. Ne proto, že by jí nepřál štěstí. Ale proto, že si při pohledu na ni uvědomí všechno, co sám nikdy neudělal. Místo obdivu se pak objeví kritika, posměšky nebo snaha zpochybnit každý její úspěch. Je totiž jednodušší přesvědčit sebe sama, že ta druhá žena si své štěstí nezaslouží, než si přiznat, že i já jsem mohl svůj život změnit.
Možná právě teď přemýšlíš nad tím, kolikrát ses kvůli podobným reakcím snažila být méně vidět. Přestala jsi mluvit o svých úspěších, schovávala jsi radost, omlouvala ses za věci, za které ses omlouvat nemusela, a záměrně ses držela zpátky, aby ses náhodou někoho nedotkla. Jenže člověk nemůže celý život zmenšovat sám sebe jen proto, aby se ostatní cítili lépe. Ti, kteří tě mají opravdu rádi, budou mít radost z tvého štěstí, budou tě podporovat a přát ti další úspěchy. A ti, kterým vadí už jen to, že jsi našla odvahu žít podle sebe, by pravděpodobně nebyli spokojení bez ohledu na to, jak moc by ses snažila jim zavděčit. Někdy totiž nejsi důvodem jejich nepříjemného chování ty. Jsi jen připomínkou života, který si samy přály mít, ale nikdy si nedovolily o něj bojovat.
Někdy problém opravdu není v tobě
Pokud ses při čtení některých z těchto situací poznala, možná se ti v hlavě začaly vybavovat konkrétní tváře, rozhovory nebo okamžiky, které tě tehdy bolely. Možná sis vzpomněla na kolegyni, která se k tobě zničehonic začala chovat chladně. Na kamarádku, která se od tebe vzdálila ve chvíli, kdy se ti začalo dařit. Nebo na ženu z rodiny, která jako by nikdy nedokázala mít radost z ničeho, co se ti povedlo. Takové zkušenosti umí zamrzet mnohem víc, než si většina lidí uvědomuje. Člověk totiž přirozeně touží po přijetí a jen těžko se smiřuje s tím, že ho někdo odsoudí, aniž by ho skutečně poznal.
Možná ses přistihla, že jsi dlouhé hodiny přemýšlela nad tím, co jsi mohla udělat jinak. Vracela ses ke starým rozhovorům, přehrávala sis jednotlivé věty a hledala okamžik, kdy se všechno pokazilo. „Neměla jsem raději mlčet?“ „Neměla jsem být méně otevřená?“ „Neměla jsem si své úspěchy nechat pro sebe?“ Takové otázky jsou naprosto pochopitelné. Když nás někdo opakovaně odmítá nebo kritizuje, máme tendenci hledat chybu hlavně sami u sebe. Jenže právě tehdy je dobré se zastavit a uvědomit si, že ne každá negativní reakce okolí je důkazem toho, že jsme udělali něco špatně.
Na první pohled to nemusí být zřejmé, ale vztahy mezi ženami bývají často ovlivněné nejistotou, srovnáváním nebo bolestmi, které vůbec nesouvisejí s člověkem, na kterého jsou namířené. Někdo si nese zklamání z nevydařeného vztahu, jiný celý život bojuje s nízkým sebevědomím a další má pocit, že nikdy nebyl dost dobrý. Když se pak objeví žena, která působí spokojeně, klidně nebo si umí stát za svým, může v nich otevřít staré rány. Bohužel je někdy jednodušší hledat chyby na druhých než se podívat do vlastního nitra a přiznat si, co nás skutečně trápí.
To samozřejmě neznamená, že bychom se nikdy neměli zamyslet nad vlastním chováním. Každý z nás dělá chyby a nikdo není dokonalý. Pokud ale víš, že se k lidem chováš slušně, přeješ jim úspěch, nepomlouváš je a snažíš se jednat s respektem, není tvou povinností měnit svou osobnost jen proto, aby tě měli rádi úplně všichni. Ve skutečnosti je to nemožné. Vždy se najde někdo, komu bude vadit tvoje upřímnost, odvaha, úspěch nebo třeba jen to, že ses naučila vážit sama sebe.
Právě tehdy se ukáže, jak důležité je obklopovat se lidmi, kteří tě přijímají takovou, jaká skutečně jsi. Skutečné přátelství totiž není soutěž, závod ani hra o pozornost. Je to pocit bezpečí, důvěry a vzájemné podpory. Opravdová kamarádka nebude hledat důvod, proč tě shodit, ale bude mít radost z tvého štěstí stejně jako ze svého vlastního. A pokud někdo nedokáže unést, že se ti daří nebo že jsi našla cestu sama k sobě, možná tím o něm říká mnohem víc než o tobě.
Nakonec si připomeň jednu důležitou věc. Nemusíš být menší, tišší ani méně výrazná jen proto, aby se vedle tebe někdo cítil lépe. Nemusíš skrývat své úspěchy, omlouvat se za své štěstí ani pochybovat o vlastní hodnotě jen kvůli cizím reakcím. Lidé, kteří tě mají rádi doopravdy, tě nebudou nutit zmenšovat samu sebe. Naopak ti budou přát, aby ses rozvíjela, rostla a byla spokojená. A právě takové lidi stojí za to mít ve svém životě.
Poznala jsi některý z těchto důvodů i ve svém životě? Setkala ses někdy s tím, že tě jiná žena neměla ráda, přestože jsi jí nikdy vědomě nic neudělala? Napiš svůj názor nebo vlastní zkušenost do komentářů.
