10 lží, které narcista tvrdí dokonce i dětem

Když se mluví o narcismu, většina lidí si představí manipulaci mezi partnery. Jenže velmi často nekončí u vztahu mezi mužem a ženou. Narcista dokáže zatahovat do svých her i vlastní děti. Ne vždy křikem nebo otevřenými urážkami. Mnohdy používá věty, které na první pohled zní nevinně, ale postupně narušují dětskou důvěru, sebevědomí i vztah k druhému rodiči.

Možná jsi to sama zažila. Možná ses přistihla, jak po odchodu partnera uklidňuješ dítě, které se tě s vážnou tváří ptá na věci, které by ho samotné nikdy nenapadly. A možná sis začala říkat, jak je možné, že najednou opakuje slova, která zní až příliš dospěle. Právě tehdy se ukáže, jak silný vliv mohou mít nenápadné lži, které narcista opakuje stále dokola.

Ne každá podobná věta znamená, že je člověk narcista. Pokud se ale podobné výroky objevují dlouhodobě, slouží k manipulaci a dítě se kvůli nim začíná cítit zmatené nebo rozpolcené, je dobré zpozornět.

1. „Maminka tě nemá tak ráda jako já.“

Na první pohled to může znít jako obyčejná věta pronesená v afektu. Ve skutečnosti ale dokáže dítě zasáhnout mnohem hlouběji, než si většina lidí uvědomuje. Narcista totiž často nepotřebuje dokazovat, že je dobrý rodič. Stačí mu přesvědčit dítě, že ten druhý je horší. Právě tím získává pocit kontroly a zároveň oslabuje vztah dítěte k matce.

Možná to znáš. Přijdeš domů z práce, rychle připravuješ večeři, pomáháš s úkoly a snažíš se stihnout všechno, co je potřeba. Dítě se na tebe podívá a úplně nevinně řekne: „Táta říkal, že kdybys mě měla opravdu ráda, byla bys se mnou víc.“ V tu chvíli se ti sevře žaludek. Nevíš, jestli se máš rozbrečet, nebo začít vysvětlovat, že chodíš do práce právě proto, aby se vaše rodina měla dobře. Místo obyčejného večera najednou bojuješ o důvěru vlastního dítěte.

Jindy může přijít úplně jiná situace. Dítě se vrátí od otce po víkendu a odmítá se s tebou obejmout. Sedí v pokoji, mlčí a na každou otázku odpovídá jedním slovem. Když se konečně odhodlá promluvit, řekne jen: „Táta říkal, že ty myslíš pořád jen na sebe.“ Možná ses právě v takové chvíli přistihla, že si říkáš: Jak mu mám dokázat něco, co by přece měl dávno vědět? Copak nevidí všechno, co pro něj dělám?

Právě na to narcista spoléhá. Neútočí jen na partnerku. Útočí na její vztah s dítětem. Ví, že matku nejvíc bolí chvíle, kdy začne pochybovat o vlastní roli. Dítě přitom často netuší, že se stává součástí manipulace. Miluje oba rodiče a věří tomu, kdo mluví přesvědčivěji nebo častěji.

Nejbolestivější bývá okamžik, kdy dítě začne porovnávat lásku místo toho, aby ji jednoduše cítilo. Místo bezpečí řeší, kdo má pravdu. Místo radosti z obyčejných společných chvil začíná pochybovat, komu může věřit. A právě tehdy se z jediné věty stává zbraň, která může zanechat následky na dlouhé roky.

2. „Za všechno může tvoje máma.“

Jednou z nejčastějších taktik narcisty je přenášení vlastní odpovědnosti na druhého rodiče. Nikdy není viníkem on. Vždycky existuje někdo jiný, kdo všechno pokazil. A pokud jsou ve vztahu děti, velmi často se stávají posluchači těchto příběhů.

Možná jsi to sama zažila. Dítě přijde domů a řekne: „Táta říkal, že kdybys nebyla tak tvrdohlavá, pořád bychom byli spolu.“ V jednu chvíli máš pocit, jako by se zastavil čas. Víš, že dítě vůbec nemělo být svědkem podobných rozhovorů. Přesto v jeho očích vidíš otázku, na kterou neexistuje jednoduchá odpověď.

Jiná situace může přijít o narozeninách. Otec nepřijede, i když to slíbil. Telefon nezvedá a ozve se až večer. Dítě je smutné a zklamané. O pár hodin později ale zazvoní telefon a dítě slyší větu: „Já jsem chtěl přijet, ale maminka mi to zkazila.“ Najednou se všechno obrátí. Místo zklamání z otce začne dítě přemýšlet, jestli skutečně neudělala chybu maminka.

Možná ses potom sama sebe ptala: Mám mu říct pravdu? Nebo mám mlčet, aby dítě nemuselo poslouchat další hádky? Právě v tom bývá největší past. Matka často chrání dítě před konfliktem, zatímco narcista žádné zábrany nemá. Využívá jeho důvěru jako nástroj k tomu, aby si udržel dobrý obraz o sobě.

Dítě se přitom dostává do velmi těžké situace. Miluje oba rodiče, ale má pocit, že si musí vybrat stranu. Každá návštěva u jednoho z nich se mění v psychickou zkoušku. U jednoho poslouchá kritiku druhého, u druhého cítí snahu všechno napravit. Postupně může získat pocit, že za napětí mezi rodiči vlastně nějakým způsobem může ono samo.

Právě tehdy se ukáže, jak nebezpečná podobná lež je. Nejde jen o to, že narcista očerňuje bývalou partnerku. Ve skutečnosti bere dítěti pocit bezpečí. Místo aby mohlo oba rodiče milovat bez podmínek, začíná žít mezi dvěma odlišnými verzemi stejného příběhu. A to je břemeno, které by žádné dítě nemělo nést.

3. „Kdybys byl hodnější, nebyl bych na tebe naštvaný.“

Na první poslech může tahle věta působit skoro jako běžná rodičovská výtka. Každý rodič někdy dítě napomene nebo mu vysvětlí, že určité chování není správné. Jenže narcista ji používá úplně jinak. Nevede dítě k odpovědnosti. Přesvědčuje ho, že za jeho výbuchy, urážky nebo chlad může právě ono. Dítě tak postupně získává pocit, že lásku si musí zasloužit a že každá chyba znamená riziko odmítnutí.

Možná jsi to sama zažila. Sedíte společně u stolu, dítě omylem převrhne sklenici s džusem a místo obyčejného: „To se stane, pojď to uklidit,“ přijde ledový pohled a věta: „Vidíš? Kvůli tobě je celý den zkažený.“ Dítě okamžitě ztichne. Přestane se smát, sklopí oči a začne se omlouvat za něco, co byla obyčejná nehoda. Ty se na něj podíváš a vidíš, jak se během několika vteřin proměnilo z bezstarostného dítěte v někoho, kdo se bojí udělat další chybu.

Podobná situace může nastat i během obyčejného odpoledne na hřišti. Dítě se rozběhne za kamarády a nevšimne si, že otec něco říkal. Narcista se urazí, cestou domů mlčí a večer pronese: „Kdybys mě respektoval, nemusel bych být tak naštvaný.“ Dítě nechápe, co přesně udělalo špatně. Jen cítí, že je něco špatně, a začne přemýšlet, jak příště udělat všechno dokonale. Možná ses právě tehdy přistihla, že si říkáš: Vždyť je to ještě dítě. Proč má pocit, že musí neustále chodit po špičkách?

Právě na tom je tato manipulace tak bolestivá. Narcista nepřebírá odpovědnost za své emoce. Místo toho je přenáší na dítě. Když křičí, je to údajně kvůli dítěti. Když několik hodin nemluví, může za to dítě. Když odejde z oslavy nebo zkazí rodinný výlet, opět najde důvod v jeho chování. Dítě si tak postupně vytvoří přesvědčení, že za nálady druhých lidí odpovídá ono samo.

Možná sis všimla, že se dítě začne až přehnaně omlouvat. Omlouvá se za rozlitý čaj, za špatnou známku, za to, že něco zapomnělo doma, dokonce i za věci, které vůbec nezavinilo. Když slyší zvýšený hlas, okamžitě znejistí. Začne se ptát: „Já jsem něco udělal?“ Přitom často vůbec netuší, proč se cítí provinile. Jen se naučilo, že klid doma závisí na tom, jestli bude dostatečně poslušné.

Silný emoční moment přichází ve chvíli, kdy dítě večer usíná a šeptem řekne: „Mami, myslíš, že kdybych byl lepší, táta by se na mě nezlobil?“ Taková otázka dokáže zlomit srdce každé matce. Víš, že problém nikdy nebyl v dítěti. Přesto před sebou vidíš malého člověka, který už ve svém věku nese pocit viny za emoce dospělého.

Na první pohled to nemusí být zřejmé, ale právě tehdy se ukáže skutečný dopad podobných vět. Dítě se neučí zdravé odpovědnosti. Učí se, že láska je podmíněná, že klid v rodině musí neustále zachraňovat ono samo a že chyba druhého je vlastně jeho vina. Tento vzorec si pak může nést i do dospělých vztahů, kde bude znovu přebírat odpovědnost za chování partnera. A právě proto patří tato nenápadná lež mezi ty nejnebezpečnější.

4. „Nikomu nevěř. Jen já ti říkám pravdu.“

Na první pohled může tato věta působit skoro ochranářsky. Někteří rodiče přece dětem říkají, aby byly opatrné a nenechaly se snadno ovlivnit cizími lidmi. Jenže narcista tím nesleduje bezpečí dítěte. Jeho cílem je, aby dítě přestalo věřit komukoli jinému než jemu. Čím méně důvěřuje matce, prarodičům, učitelům nebo blízkým přátelům, tím snadněji se s ním manipuluje.

Možná to znáš. Dítě přijde od otce domů a najednou zpochybňuje všechno, co řekneš. Když mu vysvětluješ, proč nemůže být večer dlouho vzhůru, odpoví ti: „Táta říkal, že si všechno vymýšlíš.“ Nejde ani tak o samotnou větu. Bolí tě to, protože poznáváš, že někdo systematicky narušuje důvěru mezi tebou a vlastním dítětem.

Jindy se podobná situace odehraje po návštěvě prarodičů. Babička dítě obejme, společně si upečou koláč a stráví krásné odpoledne. Když se ale večer vrátí k otci, uslyší: „Babička tě jen rozmazluje. Ve skutečnosti jí na tobě tolik nezáleží. Jen já ti říkám, jak to opravdu je.“ Dítě je zmatené. Ještě před chvílí se cítilo milované a v bezpečí. Najednou začne přemýšlet, jestli city lidí kolem něj nejsou jen přetvářka.

Možná ses přistihla, že si říkáš: Proč má potřebu obracet dítě proti všem? Nestačí mu, že útočí na mě? Právě tehdy se ukáže jeden z nejtypičtějších rysů manipulace. Narcista nechce být jedním z důležitých lidí v životě dítěte. Chce být jediným člověkem, jehož názor má váhu. Ostatní se podle něj mýlí, lžou nebo dítě využívají. Tím postupně vytváří svět, ve kterém je jedinou autoritou.

Velmi bolestivá bývá situace, kdy dítě přijde ze školy smutné a řekne, že si o něm učitelka chce promluvit. Místo aby narcista dítě podpořil nebo hledal řešení, pronese: „Nevěř jí. Má tě od začátku proti sobě. Poslouchej jen mě.“ Dítě tak přestává důvěřovat lidem, kteří by pro něj jinak mohli být oporou. Učí se, že každý, kdo má jiný názor než otec, je automaticky nepřítel.

Mnoho žen si tím prošlo. Viděly, jak se jejich dítě postupně uzavírá před okolím. Přestává se svěřovat babičce, dědečkovi nebo tetě. Když se ho někdo zeptá, jak se má, odpovídá opatrně, jako by se bálo říct něco špatně. Začne si hlídat každé slovo, protože doma opakovaně slýchá, že lidem se nedá věřit.

Nejvíc to bolí ve chvíli, kdy dítě přestane věřit i samo sobě. Když mu někdo řekne něco jiného než narcista, neví, komu má věřit. V hlavě se mu mísí různé verze stejného příběhu a ono se bojí udělat vlastní závěr. Právě tehdy se z nenápadné věty stává nástroj, který dítě připravuje o jednu z nejdůležitějších věcí – o schopnost vytvářet si vlastní názor a důvěřovat lidem, kteří to s ním myslí dobře.

5. „Kdybys mě měl opravdu rád, udělal bys to pro mě.“

Na první pohled může tato věta znít jako obyčejná prosba. Jenže mezi prosbou a citovým vydíráním je obrovský rozdíl. Zdravý rodič dítě požádá o pomoc, vysvětlí mu důvod a přijme i to, že něco nechce nebo nedokáže. Narcista ale spojuje lásku s poslušností. Dítě postupně získává pocit, že pokud nesplní každé přání, znamená to, že svého rodiče nemiluje dostatečně.

Možná jsi to sama zažila. Dítě se vrátí od otce a mezi řečí se zmíní: „Táta byl smutný, protože jsem nechtěl zůstat ještě o den déle. Řekl mi, že kdybych ho měl opravdu rád, zůstal bych.“ Najednou před sebou nevidíš dítě, které se těší domů. Vidíš malého člověka, který má výčitky svědomí za to, že chtěl být i s druhým rodičem. Možná ses v tu chvíli přistihla, že přemýšlíš: Jak může dítě nést takovou tíhu? Vždyť nemusí mezi námi vybírat.

Podobná situace může nastat před Vánoci nebo narozeninami. Dítě se těší, že stráví část dne s tebou a část s otcem. Narcista ale pronese: „Jestli odejdeš k mamince, budu tady úplně sám. Myslel jsem si, že mě máš radši.“ Dítě okamžitě znejistí. Místo radosti začne přemýšlet, komu ublíží méně. Ať se rozhodne jakkoli, bude mít pocit, že zklamalo jednoho z rodičů.

Právě tehdy se ukáže, jak rafinovaná tato manipulace je. Narcista dítě nekřičí ani netrestá. Stačí mu vyvolat pocit viny. Dítě pak začne dělat věci ne proto, že samo chce, ale proto, aby se rodič nezlobil, nebyl smutný nebo se necítil opuštěný. Je to obrovská zátěž, kterou by žádné dítě nemělo nést. O emoce dospělého se totiž nemá starat dítě, ale dospělý sám.

Možná sis všimla, že dítě začne být až nezvykle starostlivé. Neustále se ptá, jestli je táta v pořádku, jestli není smutný nebo jestli se na něj nezlobí. Když mu chceš naplánovat výlet nebo oslavu s kamarády, odpoví: „A nebude tátovi líto, že tam nebude?“ Místo aby řešilo vlastní radost, řeší pocity dospělého člověka. To je jeden z nejvýraznějších důsledků citového vydírání.

Silný emoční moment přichází ve chvíli, kdy dítě večer sedí na posteli, objímá plyšáka a se slzami v očích řekne: „Já nechci, aby byl táta smutný kvůli mně.“ Taková věta zasáhne každou matku. Víš, že dítě nenese odpovědnost za štěstí ani spokojenost svého otce. Přesto se snaží zachránit někoho, kdo jeho lásku využívá jako prostředek k manipulaci.

Na první pohled to nemusí být zřejmé, ale právě tato lež dítě učí velmi nebezpečný vzorec. Začne věřit, že láska znamená neustále ustupovat, zapomínat na vlastní potřeby a dělat všechno proto, aby byl druhý člověk spokojený. Mnoho žen si později uvědomí, že přesně s tímto nastavením vstoupily do svých dospělých vztahů. Nedokázaly říkat ne, bály se někoho zklamat a měly pocit, že za štěstí partnera nesou odpovědnost ony samy. Právě tehdy se ukáže, jak hlubokou stopu může zanechat jediná věta, kterou dítě slýchalo celé dětství.

6. „To se nikdy nestalo. Jen si to špatně pamatuješ.“

Jednou z nejzákeřnějších forem manipulace je přesvědčovat dítě, že jeho vlastní vzpomínky nejsou pravdivé. Narcista tím nezískává jen výhodu v konkrétní situaci. Postupně narušuje něco mnohem cennějšího – schopnost dítěte věřit vlastním pocitům, zážitkům a úsudku. Na první pohled to nemusí být zřejmé, protože podobné věty bývají pronášeny klidným hlasem. Právě proto ale působí tak silně. Dítě si začne myslet, že problém je skutečně v něm.

Možná jsi to sama zažila. Po hádce se dítě schová do pokoje, protože slyšelo, jak otec křičel a bouchl dveřmi tak silně, až se otřásla sklenička na stole. Druhý den ale otec sedí u snídaně, usmívá se a řekne: „Vždyť se nic nestalo. Ty si všechno moc bereš.“ Dítě se zarazí. Ještě včera mělo strach a dnes slyší, že si to vlastně celé vymyslelo. Pomalu začne pochybovat samo o sobě.

Podobná situace může přijít po rodinné oslavě. Narcista před příbuznými dítě poníží, zesměšní jeho kresbu nebo školní úspěch. Dítě je celý večer smutné. Když se o několik dní později odváží říct, že ho to zabolelo, uslyší jen: „To jsem přece nikdy neřekl. Ty máš ale představivost.“ Najednou neví, co je pravda. Vzpomínka je stále živá, ale člověk, kterému důvěřuje, tvrdí úplný opak.

Možná ses přistihla, že si říkáš: Vždyť u toho byly další děti. Všichni to slyšeli. Jak může tvrdit, že se nic nestalo? Jenže právě to je podstata podobné manipulace. Narcista nepotřebuje přesvědčit všechny kolem sebe. Stačí, když začne pochybovat samotné dítě. Jakmile ztratí jistotu ve vlastní paměť, mnohem snáz přijme cizí verzi reality.

Časem si můžeš všimnout zvláštní změny. Dítě začne každou svou vzpomínku ověřovat. Říká: „Mami, bylo to opravdu tak? Nebo si to špatně pamatuju?“ Dokonce se začne omlouvat za věci, které vůbec neudělalo. Přestává důvěřovat vlastním emocím. Když ho něco zraní, raději si řekne, že asi přehání. Když se něčeho bojí, přesvědčuje samo sebe, že je jen moc citlivé. To je nesmírně nebezpečný vzorec, protože dítě přestává naslouchat samo sobě.

Silný emoční moment přichází ve chvíli, kdy dítě večer tiše řekne: „Mami, já už vlastně nevím, co je pravda.“ Taková věta bývá pro matku jednou z nejtěžších. Víš, že před tebou nesedí dítě, které neumí rozlišovat realitu. Sedí před tebou dítě, které bylo opakovaně přesvědčováno, že jeho vlastní pocity a vzpomínky nemají žádnou hodnotu.

Právě tehdy se ukáže, jak hluboké následky může mít podobná lež. Dítě si odnese do života přesvědčení, že jeho úsudek není spolehlivý. V dospělosti pak snadněji uvěří manipulativním partnerům, kteří budou říkat stejné věty: „To sis špatně vyložila.“ „Nikdy jsem to neřekl.“ „Přeháníš.“ Mnoho žen si až po letech uvědomí, že podobná slova neslyšely poprvé od partnera, ale už jako malé děti. A právě proto je tak těžké se proti nim bránit.

7. „Kdyby nebylo tebe, měl bych mnohem lepší život.“

Tohle je jedna z nejkrutějších vět, které může dítě od rodiče slyšet. Přesto ji narcista často nepronáší přímo a otevřeně. Někdy ji schová do povzdechu, jindy do ironické poznámky nebo do věty, která na první pohled působí nevinně. Smysl je ale vždy stejný – přenést na dítě odpovědnost za vlastní nespokojenost a vyvolat v něm pocit, že je přítěží.

Možná jsi to sama zažila. Rodina jede na výlet a auto se porouchá. Místo aby otec situaci klidně řešil, rozčílí se a pronese: „Kdybych nemusel pořád živit rodinu a řešit děti, mohl jsem mít úplně jiný život.“ V autě se rozhostí ticho. Dítě se dívá z okna a přestává se těšit na výlet. V hlavě mu začne znít jediná myšlenka: Takže za to můžu já?

Podobná situace může nastat po obyčejném nákupu. Dítě si vybere školní batoh nebo nové boty, které skutečně potřebuje. Otec při placení nahlas řekne: „Kvůli vám nikdy nemám peníze na to, co bych chtěl já.“ Dítě okamžitě batoh přestane chtít. Dokonce může navrhnout, že si nechá ten starý, i když je rozbitý. Ne proto, že by mu na věcech nezáleželo, ale protože nechce být důvodem otcovy nespokojenosti.

Možná ses přistihla, že sis říkala: Vždyť je to dítě. Nemůže přece nést odpovědnost za rozhodnutí dospělého člověka. Jenže dítě přemýšlí úplně jinak. Bere slova rodičů doslova. Když opakovaně slyší, že kvůli němu někdo přišel o štěstí, začne tomu věřit. Místo pocitu, že je milované, se v něm usadí pocit, že překáží.

Právě tehdy se začnou objevovat nenápadné změny. Dítě přestává říkat, co by si přálo. Ve škole nechce jezdit na výlety, protože „to stojí moc peněz“. Neřekne si o nové pastelky, i když je všechny polámané. Když má narozeniny, tvrdí, že žádný dárek nepotřebuje. Nechce být pro rodiče další starostí. Možná sis všimla, že se až nepřirozeně snaží být nenápadné a samostatné. Ne proto, že by bylo výjimečně zralé, ale proto, že má strach být komukoli na obtíž.

Silný emoční moment přichází večer, když dítě zaslechne, že telefonuješ s kamarádkou. Přijde za tebou, obejme tě a tiše se zeptá: „Mami… myslíš, že bys byla šťastnější, kdybych se nenarodil?“ Taková otázka dokáže zlomit srdce každé matce. V tu chvíli si uvědomíš, že několik bezohledných vět dokázalo v dítěti vyvolat pochybnost o tom nejzákladnějším – jestli má vůbec právo být na světě.

Na první pohled to nemusí být zřejmé, ale právě tato manipulace zanechává hluboké následky i v dospělosti. Mnoho žen si tím prošlo. Neustále mají pocit, že druhé zatěžují, omlouvají se za každou maličkost a bojí se někoho o něco požádat. Ve vztazích pak často snášejí mnohem víc, než by měly, protože jsou přesvědčené, že samy o sobě nejsou dost důležité. Právě tehdy se ukáže, jak ničivá může být jediná věta, kterou dítě slýchalo znovu a znovu. Některé rány totiž nejsou vidět, ale člověk si je nese hluboko v sobě ještě dlouho poté, co vyroste.

8. „Když to někomu řekneš, bude to tvoje vina.“

Na první pohled může tato věta působit jako obyčejná prosba o zachování rodinného soukromí. Každá rodina si přece některé věci řeší doma. Jenže narcista tuto větu nepoužívá proto, aby chránil rodinu. Používá ji proto, aby ochránil sám sebe. Potřebuje, aby dítě mlčelo o jeho chování, výbuších, ponižování nebo manipulaci. Čím méně lidí ví, co se doma skutečně děje, tím déle může pokračovat ve stejném jednání.

Možná jsi to sama zažila. Večer se doma strhne hádka. Otec křičí, bouchá dveřmi a dítě se schová do svého pokoje. Druhý den ráno, jako by se nic nestalo, se k němu skloní a klidným hlasem řekne: „O tomhle nebudeš nikomu vyprávět. Lidé by tomu stejně nerozuměli a byla by to tvoje vina, kdyby se naše rodina rozpadla.“ Dítě přikývne, protože má strach. Ne proto, že by rozumělo významu těch slov.

Jindy může jít o mnohem nenápadnější situaci. Dítě se svěří učitelce, že doma bývá často smutno. Když se to narcista dozví, čeká na vhodnou chvíli a pronese: „Vidíš, co jsi udělal? Teď si budou všichni myslet, že jsem špatný táta. Kdybys mlčel, nic z toho by se nestalo.“ Dítě okamžitě zaplaví výčitky svědomí. Místo úlevy, že se někomu svěřilo, získá pocit, že udělalo něco hrozného.

Možná ses přistihla, že sis říkala: Proč se moje dítě bojí mluvit? Proč vždycky odpovídá, že je všechno v pořádku, i když vidím, že není? Právě tehdy se ukáže síla podobné manipulace. Dítě se nenaučí jen mlčet. Naučí se potlačovat vlastní bolest. Začne věřit, že říct pravdu znamená zradit rodinu nebo ublížit někomu, koho má rádo.

Postupem času si můžeš všimnout, že dítě pečlivě váží každé slovo. Když se ho babička zeptá, jestli se u táty mělo hezky, jen pokrčí rameny. Když se ho ve škole ptají, proč je poslední dobou smutné, odpoví, že je jen unavené. Dokonce i před tebou začne některé věci tajit. Ne proto, že by ti nevěřilo, ale protože má hluboko v sobě zakořeněný strach, že prozrazením pravdy způsobí katastrofu.

Silný emoční moment přichází ve chvíli, kdy dítě jednou večer potichu řekne: „Mami, já ti něco chci říct… ale bojím se.“ V očích má slzy a několikrát se zastaví uprostřed věty. Je vidět, že bojuje samo se sebou. Neví, jestli může věřit vlastní mamince, protože bylo dlouhou dobu přesvědčováno, že mluvit o tom, co se děje doma, je něco špatného. Takový okamžik bývá pro matku nesmírně bolestivý. Uvědomí si, že dítě nenese jen strach z otce, ale také obrovskou odpovědnost, kterou na něj nikdy nikdo neměl přenášet.

Na první pohled to nemusí být zřejmé, ale právě tato lež učí dítě mlčet i tehdy, když by mělo požádat o pomoc. Mnoho žen si tím prošlo už v dětství. Naučily se, že o bolesti se nemluví, že problémy se schovávají a že nejlepší je všechno vydržet. V dospělosti pak často zůstávají příliš dlouho ve vztazích, které jim ubližují, protože mají pocit, že by o tom stejně neměly nikomu říkat. Právě tehdy se ukáže, že největší moc nemá křik ani hněv. Někdy ji má obyčejná věta, která dítě přesvědčí, že pravda musí zůstat navždy zamčená mezi čtyřmi stěnami domova.